Prázdnota

21. 02. 2009 | † 08. 01. 2014 | kód autora: n3w

Dneska vám odkryju svoji tajnou minulost. Není moc hezká.

Všechno začalo asi rok a něco zpátky. Možná mnohem dřív, když jsem se rozcházela. Ano, opět jsem byla já ten, kdo řekl sbohem. A tenkrát jsem se strašně klepala. Ale o tom nebudu mluvit, je to za mnou (ale přece jenom mi ublížil hodně a za celý můj život zatím nejvíc). Vrátím se k tomu, co bylo na podzim 2007. Začal mi druhák na jaderce. Pořád vidím tu nejistou holku, kterou tenkrát Formi po prvích hodinách třetího semestru odtáhnul do hospody a kopnul tam do ní vodku. Prostě toho bylo moc, těžký, nechápala jsem. Ale zase na druhou stranu, když se mi do toho povedlo proniknout, měla jsem radost a bavilo mě to a přišlo mi to i zajímavé.

Pak přišla zima a na mě padla deprese. V tom pravém slova smyslu, ne nějaký dojem. Bezdůvodně jsem brečela, pořád mě bolela hlava. Vánoce pro mě byly utrpením a i u rozbalování dárků jsem brečela. Na Silvestra mě kamarád opil, Formi mě neuhlídal nebo možná chtěl, abych aspoň jeden večer vypla. Řádili jsme, nějaký to ha ha a hi hi a tanečk, kterej skončil otřesem mozku. Nebo něčím podobným. Prostě jsem praštila hodně silně hlavou o zem (nechtěně samozřejmě).

Takže ožralá jak prase a pak několik dní motající se jsem se vrhla do zkoušek. A při tom jsem hodně zápočtů měla v kapse (pár dní zpátky jsem potkala jednoho kluka, který zůstal a ve třeťáku je v podobné situaci jako já ve druháku před rokem). Ale neměla jsem šanci, několik dní jsem běhala po doktorech, kteří řešili, proč mě bolí hlava, proč se mi rozbíhaj písmenka a nejsem schopná číst, protože se mi z toho točí hlava.

Do toho všeho jsem pořád brečela. Vyložila jsem paní doktorce karty na stůl a za odměnu dostala bonbónky - antidepresiva. Zobala jsem poctivě, nepila k nim alkohol a chvilku dobrý. Ale ne ideální. Jednoho dne jsem se nějak pohádala s mámou. Hodně. Samozřejmě, že kvůli blbosti. A vyřešila jsem to rozřezaným palcem. A strašně se mi to líbilo. Ale bolelo to, pálilo. Už nevím, jestli ten samý večer nebo jindy jsem se pořezala na stehně.

Vyděsilo mě to a jenom pohled na nůž byl pro mě zdrcující. Na jednu stranu ten pocit, že mám nějaké tajemství, na ten druhý mi hned došlo, že to není správné a zachvátil mě strach, obavy. Kuchyni jsem se vyhýbala, co to šlo. Za pár dnů jsem Formimu, když jsme leželi u něho v posteli a o něčem se bavili a já byla viditelně mimo, ukázala palec a pak i tu nohu. Asi jsem ho hodně vyděsila (když si na to vzpomenu, tak teď brečím).

Zavolala jsem praktické doktorce, okamžitě k ní naběhla, všechno jí ukázala a pak jsem vyrazila s doporučením k psychiatrovi. Ten mi sice předepsal bobulky, které mi pomohly, ale tím to končilo (ale pomohly mi opravdu hodně, nadbytek energie, vysmátá, uvolněná - až moc prostě někdy). Jako člověka si ho nemohu vážit a po každém sezení jsem od něj odcházela zdrcená a následně brečela. Proto jsem k němu už pak ani nedorazila na poslední kontrolu. Měla jsem dojem, že je všechno v pořádku.

A nevím, asi úplně není. Už se neřežu, nebrečím. Ale... mám často dojem, že nic necítím, jenom prázdnotu. Jediný, s kým mi je občas i jinak a to dobře, je Formi. Vím, že to je člověk, kterému můžu opravdu věřit a přijít za ním kvůli hodně věcem. Vím, že i kdyby nemohl, tak mi pomůže.

Navíc ta hlava bolí pořád. A zjišťuju, že to je vždycky při nějakém stresu. A ten teď bohužel je.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.