Deštník

16. 10. 2010 | † 08. 01. 2014 | kód autora: n3w

Unavená jsem se loudala nákupním centrem, zářivkové světlo mě ostře bodalo do očí. To ale nebyl pravý důvod toho, proč jsem slzela. Bolest se mi drala ze srdce do celého těla. K tomu ten svíravý pocit v krku, ucpaný nos. Nedokázala jsem říct, z čeho mi bylo víc hůř.

Nevím jak, ale najednou jsem stála ve frontě u nějakého fast foodu. Asi jsem podvědomě zatoužila po kafi. Polekaně jsem sebou trhla, když jsem uslyšela někoho tiše zavolat mé jméno a nosem mi proletěla tolik známá vůně, která mi rozbušila srdce a přivolala strašně moc pocitů.

"Andy, jsi to ty?"

Otočila jsem hlavu a byl to on. Petr. Ten bohužel jenom kamarád, ne milenec nebo snad přítel, s kterým jsme si před lety dali v parku pusu, chodili večer na pivo a plánovali, jak se spolu vyspíme. Jenomže pak z toho vycouval. Nechápala jsem, jak takovej hezkej chlap mohl být v jeho věku tenkrát panic.

"No jo, jsem." Chraplavě jsem ze sebe vydala tu nejnemožnější odpověď, jakou jsem mohla plácnout. A než se stihl na něco zeptat, vychrlila jsem ze sebe vodopád slov: "Nového je strašně moc. Před chvilkou jsem přistihla přítele s mým hodně dobrým kamarádem v nejlepším. Taky jsem neuvěřitelně nechcípaná, ale nemám to kde vyležet, protože do postele se k těm dvěma už nevejdu. Asi by ses ke mně neměl moc přibližovat, abys to taky nechytil."

Dalo mi hroznou práci se nerozbrečet. Protože jestli jsem před někým nechtěla vypadat jako kombinace bílého králíka (červené oči) a mývala (rozmazaná řasenka) nebo jako zranitelná dívka, tak zrovna před Petrem. Protože on byl vždycky dokonalý. On se i mračil neodolatelně.

"Zrovna nedávno se mi o Tobě zdálo. V tom snu jsem Tě pozval na kafe." Řekl tím svým nádherným hlasem a já jsem věděla, že kdybych ho potkala kdykoliv jindy, tak bych ho z bezpečnostních důvodů poslala do háje. Jenomže dneska mi bylo všechno jedno. A tak jsem se nechala odtáhnout z nákupního centra do našeho podniku, kde jsem vychutnávala macchiato a uzobávala čokoládové pralinky. Ten chlap vždycky věděl, jak na mě.

Asi hodinu jsem nechala mluvit o neutrálních věcech sebe i jeho. Ale čím déle jsem proti němu seděla, tím víc jsem potřebovala vědět, jestli někoho má. Jenomže jsem od přírody srab, neumím se zeptat přímo a hlavně bych asi dneska nerada slyšela, že dostanu košem. Bylo by to už podruhé během necelých 24 hodin.

"Je Ti zle, viď?" Vzpomněl si na mou nemoc a než jsem stihla odpovědět, seděl vedle mě, starostlivě mi sahal na čelo a lehce mi přejel rukou po krku. Doktor se v něm nezapřel.  Jeho ruka mě pálila, téměř jsem slyšela a viděla přeskakovat jiskřičk...

.... Nic jsem najednou kolem sebe nevnímala, jenom dotyky na mém krku. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem v nich to, co před lety. Tu touhu, která musela být nevyslyšena, protože nebylo kde a když bylo, tak nechtěl. Nevím proč, ale odtáhl se. Asi to nechtěl nechat zajít tak daleko. Věděla jsem, že se červenám. Sakra.

"Vidíš támhle tu ženskou?"

"Myslíš tu padesátiletou?" ostřila jsem v šeru někam daleko za odpornou vysokou kytku, která nám poskytovala mírný pocit soukromí a snažila se tvářit jakoby nic.

"Máš dobrej odhad. Je jí padesát jedna." Mírně mě poopravil. "Tak ta mi včera dala kopačky."

Nevěřícně jsem koukala na tu, která se vzdala ani ne třicetiletého Petra a právě odcházela. Určitě nás viděla, protože se po nás dívala velmi pobaveně. Aspoň mi stoupla naděje, ze je sám.

"Primářka. Tak se to dalo čekat, že si najde mladšího. A toho, kterej se nebude tolik hnát za kariérou."

"Neví, o co přichází."

"Jako kdyby tys to věděla." Kouknul mi do očí a já se v nich snažila najít výzvu.

 "Mohu vám ještě něco donést?" objevil se vedle nás číšník a tím zkazil moje plány na svádění. Ale ještě že tak. Před několika hodinami jsem byla přece zadaná. Sice vztah poslední dobou stál za nic, ale... Dobře. Nefungoval. Nedalo se tomu říkat vztah a já vlastně byla ráda za to, co jsem dneska viděla a vyřešilo mi to strašně moc problémů a mohla jsem se přestat snažit něco zachraňovat, protože jsem věděla, že o to nikdo nestojí.

"Dvakrát absint." Vyhrkla jsem rychle, jako kdyby mi mělo něco utéct. Byl to můj a Petrův lék na bolest.

Za chvilku jsem už sledovala, jak ledová voda stéká po cukru a po lžičce do té magicky zelené tekutiny. K rituálu zapíjení smutku patřilo i objetí. Byla jsem odhodlaná nenechat se odbýt a udělat vše tak, jako kdysi. Přivinula jsem ho k sobě, hladila ve vlasech a vnímala jeho vůni, za kterou jsem se vždycky všude obracela. Kdykoliv jsem ji v davu ucítila, hledala jsem mezi lidmi, jestli ho náhodou někde nezahlédnu. Srdce mi bušilo jako na poplach a bylo mi to jedno. Věděla jsem, že to slyší. Nebo si to aspoň myslela. Všechny vzpomínky, pocity a ta chuť mu být co nejblíže se vracely.

"Promiň. Nechovám se dobře. Když budeš chtít, zavolej mi někdy." Zašeptala jsem, lehce ho políbila na tvář a zvedla se k odchodu. Nechtělo se mi, ale přece se s ním nemůžu vyspat. I kdyby to chtěl. Musím se chovat slušně.

Venku drobně poprchávalo a než jsem si stihla z kabelky vylovit svůj deštník, otevřel se nade mnou jiný. Ten Petrův. A v ten samý okamžik mi začal zvonit telefon. Chtěl?

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38